úterý 22. března 2016

Trocha větru do plachet!

Včera večer jsem slavnostně demontovala dětské pojistky z kuchyňských šuplat a výsuvů. Zajímavý mateřský milník! Po takřka 7 letech lovení prsty ve škvírách (často špinavými od těsta, třeba) a odjišťování pojistek se mi stýskat určitě nebude.
Během demontáže jsem měla chvilku, kdy se mi vybavovaly vzpomínky jak byli kluci opravdu malí, sotva se drželi na nohou a brali za ta madla a zklamaně zjišťovali, že nejdou úplně otevřít. A momenty (jen jejich) radosti, kdy využili mojí nepozornosti při vaření a skutečnosti, že některý výsuv zůstal otevřený a vzali si nějakou tu dózu s moukou nebo karafu s olejem do parády...

Když už jsem byla v té sentimentální náladě, dodělala jsem misi z minulého týdne a ještě v rychlosti projela šatník mladšího syna (4) a vyřadila věci, ze kterých už mu lezou kotníky. Nejenže prodělal obdivuhodný růstový spurt, ale svoji roli určitě taky hrálo pár mých přehmatů s novou sušičkou, než jsme si úplně porozuměly, takže jsem chvíli sériově vyráběla konfekční velikost 9-12 měsíců. A rovnou šla i většina zimních věcí (tak snad nebude mrznout a nebude chodit v jedné bundě až do půlky května).

Suma sumárum zas jednou nebyla o emoce nouze. Jako vždy u podobných akcí. Pokud se i vy těžko loučíte s něčím dosloužilým, nepotřebným anebo rovnou s nějakou celou érou, a při balení malinkých věcí je vám těžko na hrudi, nejste v tom sami.
Vždy ale pomáhá soustředit se na pozitivní stránku věci: tašky vytříděného oblečení děti přece potvrzují, že děti rostou. Posmutnělé ohrané a odložené hračky a knihy (nebo i ladem ležící šátky a nosítka) zase svědčí o tom, že jde dopředu i celkový vývoj a děti žádají nové a čerstvé podněty - to je přece důvod k radosti a motivace k tomu držet krok a ulevit dětskému prostředí od všeho včerejšího a loňského!
Nás nakonec čeká odměna: ten uvolněný prostor ve skříni... a ty hladce klouzající výsuvy bez cvakání pojistek a následného odjišťování - to se bude zase vařit úplně jinak! (mazlím se s šuplaty skoro stejně jako ta paní v reklamě, jak je dokola otvírá a zhoupnutím v bocích zase posílá zpátky :)). 
Dírky, které teď jako malé jizvičky zůstaly po šroubkách na vnitřní straně šuplat mi kupodivu vůbec nevadí (nevratné změny k věci prostě patří, a vedle těch, které mateřstvím prodělala moje tělesná schránka, si kuchyň nemá nač stěžovat!).  
Tak jsem se chtěla podělit o trochu toho čerstvého větru do plachet a dodat vám trochu kuráže.
Žádné točení se v kruhu na místě, to by byla škoda!

Krásný jarní den,

Fi




6 komentářů:

  1. Tak dětské pojistky na šuplíky jsem naštěstí nikdy nepotřebovali, i když náš kluk je pěkné kvítko, tak do špiplíků moc nelezl. Mouku, cukr, oleje a další mám ve vyšší skříňce a do nižších šuplíků šel pár krát a pak OK.
    Oblečení třídím průběžně a to tak, že od dcery co může nosit malý jde k němu, co nejde jde k neteřím. Po malým posílám sestřenici. Vyřaziji opravdu důsledně a průběžně. Takže nemusím řešit vyndání celé skříně a pak roztřídění.
    Sušiku má mamnka ale já ji nepoužívám. Mám raději prádlo z venku. Z toho důvodu musím také žehlit - skoro všechno prádlo.

    OdpovědětVymazat
  2. Hezky napsáno :-).
    U nás pojistky v kuchyni nevedeme, "rizikové" věci jsou naštěstí uložené tak, že se k nim dokážou dostat až v relativně rozumném věku (např. 3,5 letá se až teď naučila otevírat špajzku). A když si z jednoho šuplíku vytahají vařečky, z jiného hrnce a uspořádají tu koncert, to mi zas tak nevadí. Horší je, že tomu šuplíku s vařečkami (a jiným náčiním) včera urvaly úchytku :-) (naštěstí nic neopravitelného).
    Kde ale pojistky máme a ještě tam dlouho budou (nejstarší mládě 3,5 roku, mladší necelé 2, nejmladší se za měsíc narodí), jsou šuplata a skříně s dětským oblečením. Protože už mě vážně nebavilo obden všechny oblečky skládat a vracet zpátky, holky si rády dělaly módní přehlídku :-))
    Ale každopádně protřídit jejich oblečení velikostně by to už chtělo, díky za nakopnutí :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Tak to já si naopak na pojistky zvykám. Po týdnu u rodičů jsme se s malou vrátily do "zajištěného" bytu - manžel řádil :o) a to vytřídění oblečků mě také teď čeká. Tak s chutí do toho :-) díky za hezký příspěvek!

    OdpovědětVymazat
  4. V době dětství mých dětí (dnes 52 a 48) žádné takové pojistky nebyly. Neměla jsem s tím ale problém. Prostě do skříní a skřínek nechodili. Už si přesně nepamatuji, jestli jsme to společně probírali proč se to nedělá. Vím ale, že dcerka přítelkyně věčně lezla do kuchyňské linky a vytahovala jí ven nádobí. Jednou jsem jí hlídala a zkusila to u nás. Synek, který byl o rok mladší než ona, jí chytil za ruku a řekl jí: Tohle jsou hračky mojí maminky a já mám hračky támhle. Vzal jí za ruku a šli si hrát s opravdovými hračkami. Co jí vedl v dětském pokoji za přednášku, to nevím, ale pak už to prý nedělala ani doma. Asi se synek později měl stát pedagogem a ne výpravčím:-)
    Dětské oblečení už nevyřazuji, i vnoučata už odrostla z toho co měla u mně. Za to se nemohu rozloučit se šaty do tanečních mých vnuček. A myslím, že ani ony ne. Takže leží v krabicích v nástavci ve skříni. Horší je to s takovými věcmi jako například černý hedvábný krajkový slunečník po mé prababičce. Už se ho bojím roztáhnout, aby hedvábná podšívka nepraskla. Ještě asi pár let počkám a se sbírkou 150 let starých vějířů a taštiček ho věnuji do uměleckoprůmyslového muzea. Já se s tím ještě pořád nedovedu rozloučit, ale potomci by na to už určitě neměli místo. Likvidování věcí a knih mi dělá potíže a prostě to nějak nejde. Pokud je to pouze užitková věc, tak mi to nevadí, ale pokud to na mně mluví historií mé rodiny, tak je to srdeční záležitost.

    OdpovědětVymazat
  5. Pojistky jsme na ničem nikdy neměli, nakonec jsem se všema dětma dohodla, s čím si hrát můžou (hrnce, pokličky, vařečky) a s čím ne (keramické misky, které bývaly v úrovni jejich rukou. Vyházené oblečení jsem jednu dobu dost řešila s nejmladší, to je pravda, ale pojistky by mi strašně lezly na nervy. Oblečení máme už vytříděné, ale místo ve skříních moc ne, protože to staré nám z bytu jen tak jednoduše nezmizelo. Chce to nafotit, poměřit, popsat a vložit na internet, doufat, že aspoň lepší kousky někoho zaujmou, časem zbytek zanést na charitu popř. zkusit darovat známým... Taky mám vždy smíšené pocity, když se zbavuju oblíbených dětských věcí, smutek, že tak rychle rostou a radost, že rostou, jsou zdravé a mám je:-)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za váš komentář :)