Bordel v bytě, šťastné dítě?

Neexistuje snad marnější výdej energie, než se pokusit s někým shodnout na definici pojmu pořádek. Pro jednoho je to absolutní čistota a bezchybný systém, pro druhého to znamená, že najde ráno prádlo a klíče na svém místě a v bytě není viditelná špína. A třetímu přijde úplně bezpředmětné se o něčem takovém vůbec bavit, protože v životě jsou přece důležitější věci!
Debaty tohoto druhu mívají poměrně vášnivý náboj.

Ten nabírá na intenzitě v momentě, kdy se do tématu vtáhnou děti, resp. jejich potřeby a štěstí v kontextu se stavem domácnosti, ve které vyrůstají.

Postoje ovlivňuje velmi rozšířená představa, že pořádku lze dosáhnout jen nepřetržitým uklízením a uzurpováním rodiny, aby výsledek vydržel. Z toho vyplývá i populární rčení "bordel v bytě - šťastné dítě" a bývá používán jako hlavní argumentační nástroj, posilněn představou, že domácnost s dětmi lze mít pod kontrolou pouze dvěma možnými způsoby:

1. pomocí diktatury železnou pěstí, kdy nějaká osoba (nejčastěji žena), terorizuje ostatní členy domácnosti a neustále něco uklízí a rovná, pročež zanedbává emocionální potřeby i vývoj svých dětí, neboť jí pro samé povinnosti nezbývá čas se ratolestem smysluplně věnovat.
S tímto příkladem se jistě setkalo naživo mnoho z nás, buď máme někoho takového v okolí, anebo jsme dokonce vyrostli v rodině, kde bylo dusno kvůli smítku prachu, v sobotu se nezávisle na hezkém počasí venku jen uklízelo, v neděli se pak hledělo na to, aby "stav uklizeno" vydržel aspoň do Nedělní chvilky poezie a "mohli jsme si vychutnávat, jak to tady máme hezký.... pocém, vrať se a přečísni po sobě ten chlupatej přehoz na křesle!!!"

2. druhým možným dalším způsobem je pak model, kdy žena (resp. nejčastěji žena) pošle zbytek rodiny k babičkám nebo kamkoli jinam mimo domácnost a vrhne se na nárazový několikahodinový úklid.
I tento příklad je nám důvěrně známý: jde o situaci, kdy se člověk honí, smejčí, uklízí, žehlí a vaří po nocích nebo v době, kdy jsou děti pryč a po jejich návratu pak naštvaně přihlíží, jak se domácnost zase rychle vrací do původního stavu.
To poměrně rychle vede buďto ke stavu rezignace nebo frustraci a atmosféře blízké prvnímu modelu, což pak skutečně může mít dopad na klima v rodině.

Ve světle výše popsaného se člověku začne vtírat myšlenka, zda na rčení o šťastném dítěti v bordelu přece jen něco nebude...?
Ne z mého pohledu.

Obvykle je mi blízká zlatá střední cesta a proto jsem taky zpočátku krátce po narození prvního dítěte následovala takový hybridní model údržby domácnosti, kdy jsem uklízela nesystematicky, nárazově, podle potřeby a okolností. A celkem mě to vytěžovalo, abych pravdu řekla, neuměla jsem si představit, že bych mohla ještě někde přidat a vydávat víc energie a času na to, abych věci dělala líp, protože rezervy tu byly:
intervaly mezi jednotlivými úklidy se postupem času nenápadně prodlužovaly (nebudu přece uklízet sníh, když ještě sněží!.... stejně by to do večera nevydrželo...) a přibývalo taky infarktových situací, kdy jsem nemohla najít nějaký dokument, očkovací průkaz nebo kartičku pojišťovny. Pamatuji, jak jsem jednou zůstala bez auta, protože jednoduše zmizely klíčky (našly se asi po 2-3 dnech v úložném prostoru synova odrážedla).

Bylo jasné, že pokud se má naše rodina v budoucnu rozrůst a někdy později se mám dokonce vrátit ke své hibernované kariéře a nastoupit do práce, budu muset přidat. Hodně přidat. Jenom jsem nevěděla jak, a při představě dalších x let v domácnosti a později i multitaskingové budoucnosti pracujícího rodiče jsem začala chápat příčiny ženského alkoholismu.
Zároveň jsem při svém optimismu cítila, že cesta ven vede, ale nemůže vést přes úklid, nýbrž přes organizaci, systém, umění efektivně delegovat práci i na ostatní a dobrý time management.

Důvod, který jsem dál považovala v kontextu údržby domácnosti za velmi významný pro děti a jejich blaho (současné i budoucí), je ten, že jsem jim to know how organizace údržby domácnosti prostě chtěla (a chci) do života předat. Rozhodně jsem si nepřála, aby nabyly dojmu, že domov má nějakou samočistící schopnost a během doby, kdy spinkají, hrají si u babičky, nebo jsou ve školce, se dá sám do kupy.

A přirozeně jsem ani nechtěla na domácnost rezignovat.

Život v chaosu a nepořádku je pro mě nepřijatelný nejen proto, že s takovým stavem nejsem sama v symbióze, ale i z toho důvodu, že chci svoje děti ušetřit návyku hromadit věci, nemít v nich přehled, nemoci svoje věci pohodlně udržovat, stydět se před svými kamarády, neumět hospodařit s časem a určovat priority, a odnést si do vlastního života chaotický vzorec.

Z tohoto důvodu nemůžu souhlasit se rčením "bordel v bytě - šťastné dítě".
Kvůli nim ani kvůli sobě.
....
A tak jsem postupně objevila FlyLady, debordelizaci a kouzlo systému, kterým se uklízí průběžně, po troškách a ve všech oblastech. A dnes se se svojí zkušeností dělím i na tomto blogu.


Škarohlídi se při zmínce o systému pošklebují a mají dojem, že mám určitě obsedantně kompulzivní poruchu, když mě to dokonce baví a podezřívají mě, že asi praktikuji něco na způsob tohoto:

Fotografie od Ursuse Wehrliho, kniha The Art of Clean Up

Pokud se s nedůvěrou nebo posměchem setkáte i vy, nedejte se rozhodit. Za tu pohodu vám to rozhodně stojí přejít a brzy se vás lidi začnou ptát: "Jak to prosím tě děláš?" :)


Tak ať se vám daří!